21. 03. 2022
"Moje rodina, tatínek s maminkou, bydlí na jihu Ukrajiny. Jsou tam celý život a nechtějí odejít. Mají svůj dům a zahrádku, žijí tam celý život a nedokážou se nikam přestěhovat, jsou tam hluboce zakořeněni. Nabízela jsem jim, aby sem přijeli, to ale oni nechtějí," uvedla Prokhorenko. S rodiči se proto snaží být alespoň v častém telefonickém kontaktu, pravidelně si píšou SMS a alespoň dvakrát denně si telefonují. "Nemůžeme mluvit dlouho, je to zakázáno. Nemohou říkat nic z toho, co se děje kolem. Jedině z jejich hlasu poznám, jak to je. Pro mě je důležité, aby tatínek s maminkou měli vodu a jídlo, prostě zásoby. Zatím se mají kde ukrýt, protože mají svůj dům. Připadá mi to trochu bezpečnější, než kdyby bydleli v bytě," popsala Prokhorenko.
Do Ostravy se spolu s o rok starším manželem a dvěma dětmi přestěhovala před 3,5 lety z Dnipra. Manžel Andrej pracuje jako lékař na oddělení ARO, osmiletá Maria navštěvuje druhý ročník základní školy a šestiletý Michal půjde v září do první třídy. Rodina se cíleně stěhovala právě do Česka, protože se jim v tuzemsku velmi líbí. "Měli jsme několik pohovorů v celé ČR a dobrou nabídku jsme měli přímo tady v ostravské nemocnici. Nejdůležitější bylo to, že jsem mohli vzít i naše děti a nemuseli jsme je nechávat na Ukrajině s babičkou. V době, kdy jsme sem nastupovali, tady fungovala dětská skupina, takže i děti adaptaci zvládly dobře," vzpomíná Prokhorenko, která se základy čeština začala učit ještě na Ukrajině a po přestěhování do Ostravy chodila i na přípravné kurzy pro lékaře.
"Do práce jsem tady nastupovala na geriatrickou stanici a je fakt, že jsem hodně komunikovala. Byly to různé příběhy, mluvila jsem jak s pacienty, tak s kolegy, takže jsem se musela učit. Je pro mě vítězství, že jsem to zvládla," řekla Prokhorenko. Právě své jazykové dovednosti může nyní využít při pomoci svým krajanům. Nemocnici pomáhá jako tlumočnice a svým kolegům je nepřetržitě k dispozici na speciální telefonní lince. Denně zatím absolvuje dva až tři telefonáty a přispívá k prolomení jazykové bariéry, která ještě více může zhoršovat úzkosti lidí prchajících před válečným konfliktem. Uklidňovala tak například ukrajinskou matku, jejíž dítě bylo ošetřeno na dětském oddělení a kvůli vyšetření nemohlo jíst a pít, čemuž žena nedokázala porozumět.
Prokhorenko ale spolu s dalšími ukrajinskými kolegy a zaměstnanci nemocnice pomáhala organizovat i humanitární pomoc pro ukrajinské zdravotníky. "Když to vypuklo, museli jsme na to nějak reagovat. Počty zraněných lidí se zvyšují a naši kolegové z Ukrajiny nám pořád říkají, co potřebují. Vím, že lidé z celého Česka darují jídlo a další věci, pro nás ale bylo důležité připravit zdravotnický materiál a další věci, které by mohly pomoci kolegům. Předávali jsme to do Kyjeva i Dněpru, všechno tam dorazilo. Moc děkujeme našim kolegům, mají velké srdce. Netušila jsem, že mám kolem sebe tolik dobrých lidí," řekla Prokhorenko, která běžencům pomáhá i v soukromí. S manželem u sebe ubytovali dvě dospělé dívky, příbuzné její kmotry, a s vyřizováním potřebných dokladů pomáhají i dalším běžencům.
"Největší problém pro tyhle lidi je přestěhování, ta změna, že musí opustit své domovy. Lidé to nedělají ze svého rozhodnutí, jako když jsem se přestěhovala já. Změnu jsem chtěla a potřebovala, byla jsem motivovaná. Ti lidé taky mají motivaci, ale tou je záchrana života. Neodcházejí za vzděláním nebo z jiných důvodů, ale protože mají strach o své děti, mají strach, že nepřežijí válku," řekla Prokhorenko. Podle ní jsou ale Ukrajinci přizpůsobiví a nebojí se pracovat.
Sama už Česko opustit nechce, aktuálně dokončuje další vysokou školu, kde studuje obor management ve zdravotnictví. "Svou budoucnost vidím v Česku, moc se nám tady líbí. Děti jsou spokojené, manžel taky. Může dělat svou práci, které se hodně věnuje, a dále se vzdělává, chce si udělat atestaci. Mně už nezbývá žádná zkouška, jen diplomová práce a státnice."
Zdroj: ČTK
